Únor 2018

Přeháním to

Úterý v 19:37 | Eva |  Úvahy
Svět sociálních sítí. Dává nám svobodu, odvahu možnost vyjádří se.
Jejich kouzlo spočívá v tom, že můžete svobodně dát najevo, co si myslíme, jak se cítíme. Co nám právě udělalo radost nebo co nás zrovna se*e.

Vaše výlevy si může přečíst, kdo chce. Kdo ne, přestane vás sledovat.

Přece si na svůj profil můžu dávat, co chci. A taky to tak dělám. Když mám něco na srdci, prostě to zveřejním.

Dnes mi přisla zpráva od někoho, s kým tak často v kontaktu nejsem
'Netrápí tě něco?'
Ne. Vlastně jo. Ja nevím.

Přemýšlím nad tím a říkám si, že už to opravdu asi přeháním.
Dávám příspěvky se svými myšlenkami a doufám, že to uvidí konkrétní osoba.
Nevidí. Ale nejspíš moc dobře ví.
Určitě ví, protože využívám každé možnosti, abych mu dala najevo, jaký je vůl. A nedochází mi, teda předtím mi nedocházelo, že tím nejspíš ničím naše kamarádství.
A pak brečím, jak mi jeho společnost chybí.

Sakra vždyť je to můj život. Ostatní nemusí vědět nic o tom, co dělám.

Cítím, že se trochu dusímdu. Potřebuji vypadnout.

Trocha lásky

12. února 2018 v 14:46 | Eva |  Sny
Šla jsem do cizí zahrady něco vrátit. Vešla jsem brankou a pomalu šla dál. Kousek dál v zahradě jsem viděla rodinku sedět u stolu a snídat. Vypadali spokojeně, povídali si a smáli se. Nevšimli si mě. Opatrně jsem tu věc položila na zem a odešla. Starší syn si ale všiml něčeho podezřelého a šel směrem ke mně. Začala jsem utíkat. Bylo to v chatové oblasti, běžela jsem v úzkých uličkách. Ten kluk mě začal hledat a já dostala strach. Ve snech nejde utíkat rychle. Bála jsem se, že mě chytí a co by se stalo.

...

Projíždím si facebook. Přidala jsem novou fotku. Nový komentář. Od nej! Jen samá srdíčka. Potěší mě to. Už jen proto, že moc často nekomentuje.

Během dne jsem na tento sen často myslela. Na jednu stranu mě z toho bylo smutno, že to byl jenom sen. Potešil by mě nějaký projev- zvlášť od něj. Na druhou stranu jsem pochopila, že význam bude v tom, že mě má pořád rád. I přesto, že to vypadá jinak a vztah mězi námi je, podle mě, dost nahnutý.

...

Jsme na nějakém výletě. Nevím jakém, je tam spousta lidí, které znám ze školy a pak pár dalších, které neznám. Zastavili jsme na chvíli na místě, které vypadalo jako malé koloseum. Byly tam schody dokola na které jsme si všichni sedli. Seděla jsem sama, poblíž svých kamarádů a sledovala je. Cítila jsem se sama, ale moc mi to nevadilo. Najednou jsem slyšela učitelku, která byla na druhé straně, tak zřetelně, jako by stála hned vedle mě. Měla o mě starost a přemýšlela s ostatními dvěma učiteli, jak mě zapojit mezi ostatní.

Nebylo mi dobře, někdo mě podpíral a někam vedl. Omdlela jsem. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Podívali se na mě, ale nesnažili se mi pomoct.

Tohle se mi ve snu nestalo poprvé. Pokaždé ale, když ve snu omdlím, ostatní se ke mně chovají, jako bych to jen hrála. Neumím si to nějak vysvětlit.

Proč píšu

12. února 2018 v 14:10 | Eva |  Sny
Nejsou to zrovna články, které by zaujaly. Jsou to ale články, které mám potřebu psát protože si je prostě nechci nechávat pro sebe. Za tímto účelem jsem začala psát.

Někdo jde večer spát, ráno se vzbudí a své sny si nepamatuje. Já se snad každé ráno budím s tím, že si je pamatuju a mnohdy jsou pro mě hodně zajímavé. Doma už nikoho moc nebavilo mé vyprávění tak často poslouchat, tak jsem serozhodla psát je na blog a kdo si je bude chtít přečíst, přečte si je. Kdo je bude chtít nějak okomentovat, okomentuje.

Snažím se vyložit si i jejich význam, protože si myslím, že se z nich můžu i něco dozvědět. Někdy hledám ve snáři a někdy mi smysl a význam vyplyne tak nějak sám, ze situace, kterou aktuálně prožívám.
Párkrát zamnou přišel i kamarád a vyprávěl mi svůj sen a ptal se mě, co by to mohlo znamenat. To mě potěšilo.
Nechci vypadat, jako nějaká vědma, dáma s šátkem na hlavě, dlouhou sukní a velkýma naušnicema v uších a říkat každému, co ho díky jeho snům v blízké budoucnosti čeká. Ne. Když se mě kamarád zeptá, odpovím mu podle toho, co si myslím. Ale rozhodně ze sebe nedělám nějakého experta na sny.

V článcích popisuji své sny, protože mi přijdou zajímavé. Někdy mohou vypadat zmateně. Píšu je tak, jak šly za sebou a jak si je pamatuji. Můžou to být i tři sny za noc, proto přeskakuji v dějství, která spolu nijak seouvisí.

Střed Země

1. února 2018 v 23:51 | Eva |  Sny

Zdálo se mi, že se slaňuju dolů do středu naší Země. Bylo to zvláštní. Ještě teď z toho mám zvláštní pocit.

V jednu chvíli jedu autem v podzemní garáží, ta vypadá docela postapokalypticky, a ve druhou vidím na laně a klesám pomalu dolů.
Spíš než lano to byl provázek, černý s okem na jeho konci. Měla jsem strach. Bála jsem se, že kdyz vyklouznu z lana, budu padat věčně. Že cesta nemá konce.
Kolem mě byla jen tma. Viděla jsem jen prudký svah pokrytý stromy a mezi nimi prosvítal měsíc.
V jednu chvíli jsem vyvlékla nohu z lana a něco jsem zkoušela, pak jsem ji ze strachu zamotala zase zpátky.
Dorazila jsem na konec. Stojím na zemi. Všude kolem mě je tma a chlad. Nevím, co tady dělám. Mám strach, ale nevím z čeho. Asi z neznámá.