Leden 2018

Jsme sobci. Nevážíme si ničeho.

28. ledna 2018 v 21:13 | Eva |  Úvahy
Jsme sobci.
Nevážíme si ničeho.
Máme kolem sebe tolik krásy- pomíjivé.


Bereme všechno jako samozřejmost, ale vůbec nám nedochází, že to samozřejmé není.

A pokud to takhle půjde dál, nezbude nám nic.

Čtu teď jednu knihu. Autorkou je Lorna Byrne, která od malička vídá anděly. Zrovna v její, zatím poslední, knize se často zmiňuje o tom, jak si nevážíme naší přírody a ta je pomalu a nenávratně ničena. Popisuje náš budoucí svět, jako svět bez květin, bez motýlů, bez čistého vzduchu.
A já, ačkoliv jsem si neuměla připustit, že je to výklad naší budoucnost, zamyslela jsem se nad tím. Má pravdu.
Dale se budeme k přírodě chovat tak, jako doteď. Přijdeme o ni. Globální oteplování není žádný výmysl. Spousta zvířat i květin vyhynuly. A další ještě možná vyhynou.

Měli bychom se zamyslet nad tím, jak se chováme. Nejde jen o nás a o naši budoucnost, ale o budoucnost našich dětí. A tak to píše i Lorna ve své knize.


Vztek

20. ledna 2018 v 20:54 | Eva |  Úvahy
Zlost.
Nenávist.
Vztek.

Špatnými pocity, ubližuješ jenom sama sobě.
Jen ty se tím trápíš, jen ty nad tím přemýšlíš.
Jen tobě je z toho zle.



Mám chuť řvát.
Mlátit do zdi.
Všechno mu vyčíst.
Dát najevo, že mě to pořád sžírá.
Že to, co dělá, není dobré.

Modrá panenka

17. ledna 2018 v 0:24 | Eva |  Sny
Sedíme na lanovce. Tentokrát nejede ani nahoru ani dolů, jako posledně. Jede rovně. Tak 2metry nad zemí. Všude je sníh, vzadu krásný výhled na obrovskou dřevěnou vilu na kopci. Míjíme chodce, kteří se chtějí nechat vyfotit.

Hladím si jednoho, už trochu staršího, psa. Německý ovčák. Je klidný, nechá se. Kolem nás pobíhá štěně, které si chce pořád hrát. Staršího to vůbec nerozhodní, jen klidně pozoruje.

Vidím modrou panenku, z keramiky. Je přidělaná na sloupu elektrického vedení. Je celá v různých odstínech modré barvy a má dvě tváře. Teda jednu a z každé strany další půlku. Podle té panenky jsem našla dům. Vstoupila jsem dovnitř, v domě vládl menší chaos. Hospodyně byla trochu uspěchaná a naštvaná.
Konečně jsme dorazila.

Co znamená ta panenka?

Bez odpovědi

17. ledna 2018 v 0:14 | Eva |  Úvahy
Zdálo se mi o něm. Chtěl, abych ho políbila. Když jsem se zeptala proč, řekl: Aby se mi to všechno zase vybavilo.
Bylo to krásné.
Probuzení už ne.

Sebrala jsem odvahu a napsala mu vše, co mě trápí. Nechala si to schválit od kamarádky a následně se odhodlávala kliknout na 'odeslat'. Podařilo se. Teď už jen čekat na odpověď.

Přečetl si to.

Nic.

Nemůžu usnout. Přemýšlím, jestli mu mám zavolat.
Odhodlávám se kliknout na 'volat'.

Mluvíme spolu pár minut. O zprávě ani zmínka. Celou dobu přemýšlím, jak na to navázat téma.
Nevím. Bojím se.

A jsme zase na začátku. Mě to bude opět trápit. Budu mít špatnou náladu a nutkání utéct daleko z jeho blízkosti.
On bude dělat, že se nic nestalo.
Pojďme to hodit za hlavu.

Vnitřní síla

7. ledna 2018 v 23:26 | Eva |  Úvahy
Když slzy stékají po tváři.
Je to celkem příjemný pocit.
A osvobozující.



Neušla jsem takový kus cesty, abych se nechala srazit na kolena.

Lights and Love

4. ledna 2018 v 17:17 | Eva |  Úvahy
Koncem minulého roku jsem se s kamarádem bavila o tom, proč se vůbec dávají předsevzetí. Byla jsem toho názoru, že když lidé chtěji začít cvičit, přestat kouřit, cokoliv změnit, začnou s tím hned a ne až od nového roku. Odpověděl mi na to, že Nový rok je nejlepší mezník pro to, aby člověk změnil co chce. A já mu dávám za pravdu. Protože mám pocit, že teď procházím tím samým.

V předešlém článku jsem psala o mém pocitu, že žiju v kruhu a pořád se mi opakují ty stejné situace.
Je 4.ledna a já mám pocit jako bych nabrala novou sílu. Prožívám pocit štěstí, i když malého a nenápadného. Pociťuji naději a pomalu ale jistě se plnící přání. A mám obrovskou radost!
Čerpám ze zkušeností, které mi pomohly, když jsem prožívala něco podobného. Mimochodem také na přelomu roku. Začala jsem si opět zapisovat sny. Není to každý den, protože jsem si je po takové době přestala dokonale pamatovat, ale začla jsem. A tak se znovu těším na rána, kdy si budu moct zapsat svůj sen a vyložit si jeho význam.


Vyložila jsem si i andělské karty, protože mi to dodává pozitivní energii.

Uklidnila mě jedna obyčejná věta Nic není tak hrozné, jak se na první pohled zdá.

Situaci, kterou jsem chtěla změnit se zatím daří držet pod kontrolou. I když z ní mám momentálně asi ten největší strach, jak bude pokračovat dál.

Ještě to není úplně dokonalé. Pořád v sobě mám blok, který mi brání být šťastná naplno. pořád je tam ten strach z toho co bude a co možná nastane. Ale přesto jsem za to, co se děje, ráda. A děkuji andělíčkům za to, jak mi pomáhají!

Konec špatný, začátek snad lepší.

1. ledna 2018 v 0:29 | Eva |  Úvahy
Mám pocit, že žiju v kruhu a každý rok prožívám to samé. Možná vím, čím to je, ale nechci si to připustit.

Už minimálně druhý rok neprožívám Vánoce a Silvestr tak, jako dříve. U Vánoc mě mrzí , že ten den tak rychle uběhne. Už ani ten salát mi nechutná.

Silvestr je o něco horší. Vždycky tajně doufám, že se na poslední chvíli objeví příležitost ho nějak příjemně strávit. A letos to vypadalo opravdu slibně.
A tak ležím celý večer v posteli. Z pokoje vylezu tak akorát si připít s našima a kouknout na ohňostroj z okna.

Zadržuji slzy. Celý den.

Chce se mi brečet. Tak nějak ze všeho. Z toho, co bylo, co bude a čemu se nejspíš nevyhnu. Bojím se a zároveň se těším na něco nového.
Čeká mě rok plný výzev.

A vůbec. Přemýšlím, jestli má cenu nějakého Silvestra slavit. Proč?