Prosinec 2017

Emotional drowning

17. prosince 2017 v 21:12 | Eva |  Úvahy
Jednou za čas mě přepadne špatná nálada. Taková, kdy se ve mně mísí zvláštní pocity a já je neumím blíže specifikovat. Prostě stav, kdy se mi chce řvát, brečer, utéct, všechno vzdát. Ale zároveň hluboko uvnitř sebe cítím odhodlání, že musím bojovat a vyhrát. Naději, že brzy bude zase všechno lepší.

V posledních dvou dnech cítím hlubokou potřebu lásky. Ale takové té partnerské. Moci svou druhou polovičku beze strachu obejmout a políbit a cítít ten obrovský příval energie. Jenže čekám na špatném místě.
Je mi po něm smutno, ale když už jsem u něj, je to jakoby mezi námi byla obrovská zeď přes kterou já přelézt nemůžu a on nechce. A tak si spolu jen povídáme, škádlíme se a já zadržuji slzy, protože vím, že od něj nedostanu to, co chci... co zrovna potřebuji. A nadávám sama sobě, co jsem to zase udělala a proč si tak jen ubližuji.




Je toho na mě teď moc.
Ale nejvíce si za to můžu sama. Ať žije prokrastinace a neochota něco změnit. Něčeho se vzdát, aby mohlo přijít něco lepšího.
Teorii ovládám celkem slušně, praxe je horší.

Člověk dokáže mnoho, má -li v sebe důvěru

7. prosince 2017 v 20:13 | Eva |  Sny
Stojím nahoře na skále a pozoruji okolní dění. Všude je spousta lidí, jako by se konala nějaká slavnost. Slyším spousty hlasů povídajících, mluvících, ale více jim nevěnuji pozornost. Spíše mě zaujme postava nacházející se dole pod stromem mimochodem jediný strom, který tam byl. Postava klečí, má na sobě černé oblečení a brýle a v ruce drží velkou zbraň. Vypadá to jako samopal, ale daleko větší. Míří s ním na druhou osobu, která je jen pár metrů od něj. Pociťuji mírný strach. Ale ne z toho, že by ho zastřelil, spíše z jeho přítomnosti.

Scházím dolů ze skály. A uvědomuji si, že nejsem sama. Spolu semnou jde ještě můj otec, který jde kousek předemnou po pravé straně a nalevo je druhá osoba. Nepoznávám, kdo to je, ani jestli je to muž nebo žena. Vím jen, že je oblečena v bílém. Mám strach, že mi podklouznou nohy, jdu hrozně pomalu a opatrně, bílá postava mě hlídá a říká mi, co mám dělat.
Dělám pomalé, opatrné krůčky... dopředu... dolů...

Procházím mezi regály a s někým mluvím. Zastavím se u jedné police, kde se nachází velká zavařovací sklenice a v ní malé zrzavé myši. Je jich plná sklenice.. Otočím se a dál si povídám s osobou. Dochází mi, že je to máma. Jen už nevím o čem se bavíme. Ale o myších tam taky něco padlo. Pokračujeme dál a já se rozhlížím po regálech, kde je více takových sklenic a akvárií. A ve všech se nachází myši, křečci, morčata.