Říjen 2017

Sobeckost

29. října 2017 v 10:44 | Eva |  Úvahy
Sobeckost je, když se zajímáte jen o sebe a své zájmy a přehlížíte člověka vedle vás, který v tichosti trpí.

Nemám ráda oslavy a velké sešlosti lidí. Vždycky jsem se z nich snažila nějak vyvléct. A většinou úspěšně.
Příležitost popřát oslavenkyni jsem si nechala na jindy, kdy jsme byly jen my dvě.
Ona si příležitost nenašla. Ani na jindy. Ani už mě raději nezkouší někam pozvat.

Píše mi kamarádka, jestli dnes někam nezajdeme. Nic a nikam se mi zrovna nechce.
'Promiň, ale...' Vlastně proč ne. Mám pocit, že dnes bych měla jít.
A tak jsme strávili krásný večer, malou dámskou jízdu, a rozuměli jsme si, jako ještě nikdy dříve.
A já byla ráda, že jsem šla. Ona to potřebovala. Potřebovala se svěřit se svými problémy a taky někam vypadnout.

A já pro svou sobeckost a pro to, že se mi zrovna nikam nechce, přehlížím druhé, jejich prožitky a volání o pomoc.
A já se pak strašně divím, že si zvyknou na život beze mě, když jim stejně odpovím 'Promiň, ale dnes nemůžu' a sedím doma.

Slíbila jsem kamarádovi, že ho vezmu na stanovačku s mými kamarády. Měl zrovna problémy ve vztahu. V den odjezdu jsem se ale neozvala. On mluví anglicky a já se za něj bála, že by si s ním kvůli tomu nikdo nechtěl povídat. Omluvila jsem se později. Po dobu trvání jeho problémů jsme se viděli docela často a povídali si. I přes mou lámánou angličtinu.

Vztah se mu zlepšil a on se už tak často neozývá. Jsem šťastná, že mu to vyšlo. Zároveň mě mrzí, jak jsem se zachovala.
Jednou procházeli spolu kolem mé práce a ani se nazastavil mě pozdravit jako dříve.

Uvědomuji si, že po celou dobu psaní se snažím mé chování omluvit. Proč to dělám?! Tohle se nedá omluvit. Chovám se hrozně. Jsem sobecká.

Hledám poslední zbytky sebevědomí

21. října 2017 v 19:27 | Eva |  Úvahy

Mám pocit, že je to jedna z věcí, která mi chybí.
Cítím se hrozně.
Nesnáším, jak mluvím. Nesnáším, jak se chovám, co dělám.
Nesnáším, jak se na mě ostatní dívají.
Nikdy nic neodtáhnu do konce.
Dělám všechno na poslední chvíli.

Vím, že je to špatně. Musím změnit své myšlenky. Ale neumím to.
Ne sama. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže.
Kdo mi řekne, že to tak není a ukáže mi pravdu.
Jenže tohle je věc, se kterou musím pohnout sama.



Vždycky, když se snažím naznačit kamarádce, co mě trápí. Nedokončím to.
Přeruší mě. Pochopí mě špatně nebo to zlehčí.
Mám pocit, že mě ani nechce poslouchat. Nedívím se.
Neumím se vyjádřovat.
Dělají to tak všichni.

Říkám si, že si za spoustu věcí můžu sama. Uzavřená do sebe, nezapojuji se do kolektivních prací a hovorů.
Nechci, protože se bojím. Nechci, protože se na mě dívají špatně.

Pomáhám ostatním, ale mě nikdo nepomůže. Musím sama.

A tak se snažím najít poslední zbytky sebevědomí.

Můj ne/přítel Prokrastinace

19. října 2017 v 16:58 | Eva
Nekonečné téma.
Vždy pronáším stejnou větu ´Příště už opravdu začnu včas.´ Kecy! Dopadne to zase stejně ´Mám dost času.´ řeknu si. A pak zjistím, že toho času není tolik, kolik jsem si myslela a že vážně nestíhám. Jsem ve stresu, zmatkuji, brečím. Snažím se vymyslet, jak nejlépe vrátit čas. A tajně doufám, že se objeví někdo nebo něco, co mě zachrání.
Zatím jsem vždy všechno stihla. A omlouvala to tím, že zkrátka potřebuji, aby mě tlačil čas a já začala končně něco dělat.
V to samé doufám i teď. A zrovna teď mě zachvátil i nepříjemný pocit, že tentokrát to bude jiné. Tentokrát to vypadá hůř.

Na jaře mě čekají státnice. Pracuji na bakalářské práci. Dnes jsem byla na konzultaci s mou vedoucí a dopadlo to špatně. Moje prázdninová prokrastinace se mi vymstila. Teorii jsem měla mít už dávno napsanou a měla jsem pracovat na výzkumu. Ale já raději dělala všechno možné, kromě psaní. Mám jen čtvrtinu. A ještě k tomu část špatně.
Jsem z toho zoufalá, nevím, jak a co psát dál. Nevím, jak celou práci pojmout, abych ji pak mohla obhájit a z klidnou hlavou odpovědět, proč píšu zrovna tohle téma.... No, protože bylo zadané vedoucí a já něměla šanci to změnit.


Jsem v háji a bojím se, že budu muset prodloužit studium.
Sakra.

Nerada bych to vzdala.
Přemýšlím o jiném, vlastním tématu. Ale nevím jaké. Bojím se, že bych skončila opět na mrtvém bodě.
A tak se uklidňuji tím, že to je to téma, které mám psát a že to zvládnu v řádném termínu.

Tak ráda bych to měla všechno za sebou..

Co je láska?

4. října 2017 v 14:35 | Eva |  Úvahy
Všechno.


Láska je ve všem, co vidíš.
V lidech, ve zvířatech, květinách.
V přírodě.

Ve všem, co rád děláš.