Family fear

27. srpna 2017 v 12:19 | Eva |  Úvahy
Někdy si přeji být zase malá holka. Nezabývat se žádnými problémy. Vzpomínám si, že některé věci nebyly ani v té době ideální. Byla jsem hodně ubrečená, bála jsem se snad všeho, neměla jsem moc kamarádů. V tomhle ohledu je vše jinak. Lepší. Bavím se, daří se mi ve věcech, kterých chci, mám kolem sebe lidi, které mám ráda. Umím se upřímně smát a radovat z maličkostí. Někdy si říkám, že v sobě pořád mám duši dítěte.
Ale i přesto všechno mám v sobě strach. A nejde se ho zbavit. Jde jen utlumit, posunout ho někam dozadu, ale nejde ho úplně vymazat. Po čase se stejně znovu objeví.
Někdo řekne, že je to úplně normální, když člověk miluje své blízké. Tím se uklidňuji taky. Ale ono je to zároveň hrozně svazující. Děsit se tím, co všechno se může stát, a ono se to taky stát může.

Když jsem byla malá, o nic takového jsem se nestarala. Trávila jsem volné dny se svou rodinou. S prarodiči na chatě, kde jsme chodili na hřiby. Se sestrou jsme chytaly žáby v kalůži. Na tohle všechno ráda vzpomínám s úsměvem. Můj úsměv ale v zápětí vystřídají slzy smutku, když si uvědomím, že tohle už nikdy více nezažiju. Ne s těmi lidmi, jako dříve. Protože už tady nejsou. Ráda bych znovu jela na tu chatu. Ale sotva bych tam přijela, přepadla by mě opět nostalgie a smutek z toho, že tam nemůžu být s těmi stejnými lidmi, jako když jsem byla malá. Už nikdy více neuslyším ten smích, ani nezapomenutelný smysl pro humor.

Zbyly mi jen krásné vzpomínky.
A taky strach.
Strach z toho, o koho příjdu příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama