Srpen 2017

Stereotypy občas lezou krkem

29. srpna 2017 v 17:32 | Eva |  Úvahy
Dneska mě přepadl takový nepříjemný pocit, jako už dlouho ne. Ležela jsem v posteli a dívala se na film. Relax při volném večeru. Film se už blížil ke konci a já uvažovala, co budu dělat pak. Nejspíš spát. Co taky jiného, už se mi pomalu zavíraly oči a jiné plány nebyly. V ten moment se mi hlavou začaly honit scénáře všech dosavadních večerů, výjimkou jsou ty pracovní, a já se až děsila toho, že i ten dnešní bude přinejmenším stejný. Došlo mi, že prakticky všechny mé večery probíhají stejně. Ulehnu brzo do postele, nasadím si sluchátka a ještě minimálně hodinu poslouchám hudbu.
Když jsem nad tím přemýšlela víc a víc, zmocnil se mě odpor. Odpor snad ke všemu, co dělám.
To, že mi začnou vadit mé zajeté zvyky se stává málokdy, ale když už, přemýšlím, jak to změnit. Jednou mi vadí ranní rutina, tak se přestanu na nějakou dobu líčit. Pak stále stejná cesta do školy/ práce, tak si ji snažím aspoň nějak zpříjemnit nebo jet jinak. Teď se snažím zahnat vztek v době samé a vymyslet něco jiného pro mé večery.

Stává se vám také, že vám věci přijdou až moc stereotypní? Snažíte se s tím něco dělat?

Family fear

27. srpna 2017 v 12:19 | Eva |  Úvahy
Někdy si přeji být zase malá holka. Nezabývat se žádnými problémy. Vzpomínám si, že některé věci nebyly ani v té době ideální. Byla jsem hodně ubrečená, bála jsem se snad všeho, neměla jsem moc kamarádů. V tomhle ohledu je vše jinak. Lepší. Bavím se, daří se mi ve věcech, kterých chci, mám kolem sebe lidi, které mám ráda. Umím se upřímně smát a radovat z maličkostí. Někdy si říkám, že v sobě pořád mám duši dítěte.
Ale i přesto všechno mám v sobě strach. A nejde se ho zbavit. Jde jen utlumit, posunout ho někam dozadu, ale nejde ho úplně vymazat. Po čase se stejně znovu objeví.
Někdo řekne, že je to úplně normální, když člověk miluje své blízké. Tím se uklidňuji taky. Ale ono je to zároveň hrozně svazující. Děsit se tím, co všechno se může stát, a ono se to taky stát může.

Když jsem byla malá, o nic takového jsem se nestarala. Trávila jsem volné dny se svou rodinou. S prarodiči na chatě, kde jsme chodili na hřiby. Se sestrou jsme chytaly žáby v kalůži. Na tohle všechno ráda vzpomínám s úsměvem. Můj úsměv ale v zápětí vystřídají slzy smutku, když si uvědomím, že tohle už nikdy více nezažiju. Ne s těmi lidmi, jako dříve. Protože už tady nejsou. Ráda bych znovu jela na tu chatu. Ale sotva bych tam přijela, přepadla by mě opět nostalgie a smutek z toho, že tam nemůžu být s těmi stejnými lidmi, jako když jsem byla malá. Už nikdy více neuslyším ten smích, ani nezapomenutelný smysl pro humor.

Zbyly mi jen krásné vzpomínky.
A taky strach.
Strach z toho, o koho příjdu příště.

Důvěra se snadno zneužije

18. srpna 2017 v 13:28 | Eva |  Úvahy
Věř mi, mě můžeš říct všechno. Po takové větě je mi většinou jasné, že je to ve skutečnosti úplně naopak.

Příliš mnoho důvěry- ti ublíží.
Vrazí kudlu do zad a usměje se.

Holka, co se tváří jako kamarádka. Chce ti pomoct. Naslouchá tim ale ve skutečnosti přemýšlí, jak využít šance ve svůj prospěch. Oblíbíš si jí. Těšíš se, až si s ní zase budeš moct povídat. Toho se nedočkáš. Místo toho cítíš tupou bolest v zádech, těžko se dýchá a ruce se ti klepou. Tohle nemůže být pravda! Před očima stále vidíš ten obraz.
Vzpomeneš si na její větu Já můžu mít cokoliv a kohokoliv chci. Ale jeho zrovna nechci. A ty taková nejsi. Místo toho jen čekáš a doufáš. A necháváš si dobrovolně ubližovat. Víš, že si tohle nezasloužíš, ale jinak to neumíš.



Když člověku důvěřuješ- ubližuješ sama sobě.

Ty si myslíš, že jsi nahraditelná?!

17. srpna 2017 v 12:49 | Eva |  Úvahy
Přesně takovou otázku ke mně dnes pronesl můj otec během naší diskuze o mé práci. Když jí vyslovil, nebrala jsem to vážně, odešla jsem do pokoje a chystala se k práci, kterou mám rozdělanou už pěkně dlouho. Jeho otázka mi ale utkvěla v paměti a přehrávala se mi v mysli pořád dokola. Vybavila jsem si situaci, kdy jsem přesně tu samou otázku slyšela poprvé.
Bylo to v práci. Povídaly jsme si s kolegyní a řešily, kolik máme směn. Najednou mi začala starostlivě vyčítat, že jsem v té práci příliš často beru náhradní směny a měla bych trochu zvolnit a nechat si nějaký ten čas sama pro sebe.
"No jo, jenže kdo to tady za mě vezme. Je tady spousta nováčků a málo lidí, kteří to místo mě zvládnou bez problémů."" A ty si myslíš, že jsi nahraditelná?" pronesla ke mně. Na chvíli jsem se zarazila a nevěděla, co odpovědět. "Ne, nemyslím." "Tak vidíš, vykašli se na ně. Oni se s tím nějak poperou."



Sen ve snu

16. srpna 2017 v 16:22 | Eva |  Sny
Zdál se mi sen a když jsem se probudila, chtěla jsem si jej rychle zapsat, abych ho nezapoměla. Jenže jsem nemohla najít papír, jen černý fix. Tak jsem si to všechno napsala heslovitě na ruku a pak šla zase spát.

Tentokrát se mi zdálo o nějaké cestě. Cestě tramvají s mou sestrou. Ta cesta bylo trochu komlikovanější. Párkrát jsme musely přestupovat, a to nám dělalo docela problém. Nemohly jsme najít správnou tramvaj. Každou chvíli jedna přijela, ale my měly pocit, že to není ta správná. Nejčatěji to byla tramvaj č.7 nebo 17. Zvláštní bylo, že na nich bylo napsané Tramvaj č.7 náhrada za č.7. Přišlo mi to divné, ale více jsem se tím nezabývala. Rozhodly jsme se na nějakou nasednout, ale pak jsme stejně na další zastávce vystoupily a čekaly na jinou. Stály jsme na rušné ulici a kolem bylo spousta lidí. Pak ve stejný moment přijelo více tramvají a já znervózněla. Nestačila jsem se ani vzpamatovat a sestra se rozběhla a nastoupila hned do té první.
Ztratila jsem ji z dohledu, dostala jsem strach a volala na ní kde je. Dokonce jsem i sprostě nadávala a lidé mě napomínali. Po pár minutách jsem jí konečně našla a mohly jsme pokračovat v cestě. Cesta probíhala, jakoby se nic nestalo.



Dobro a Zlo

7. srpna 2017 v 19:44 | Eva |  Sny
Stojím venku s kamarády, o něčem se bavíme a hrozně se tomu smějeme. Už je večer, všude tma. Najednou zahlásím ″ Už mi to jede, tak se mějte. Ahoj!‟ ‟Ahoj!″ odpoví mí kamarádi, zatímco já nastupuji do zadního vozu tramvaje. Vcházím do vozu a ještě se otáčím za čtyřmi postavami, se kterými jsem ještě před chvílí stála venku na zastávce, abych jim zamávala. Pak se rozhodnu najít si místo na sezení. Vůz je úplně prázdný. Aspoň se tak na první pohled zdá. Došla jsem k prostředním dveřím, kde mě zničeho nic přepadne nepříjemný pocit. Podívám se na sedadlo a vidím ho, jak tam sedí schoulený, celý v černém a upírá na mě svůj pohled.


Rozcestí

2. srpna 2017 v 20:20 | Eva |  Sny
Stojím před dlouhými schody. Chvíli se na ně jen tak dívám, ani nevím, kde přesně jsem a proč. Nezajímám se o to. Odhodlávám se až konečně udělám krok, a druhý. Výjdu nahoru a přede mnou se objevuje malé rozcestí, které vede ke dvěma různým chatám. Nachvíli znejistím a udělám pár kroků zpět dolů. Tentokrát se objeví další chata dole pode mnou. Zamračím se, vůbec se mi nelíbí a tak se rozhodnu vráti se zpět nahoru a odbočit k chatě nalevo.