Když se nedaří.

13. července 2018 v 9:49 | Eva |  Úvahy
Srovnávám se se sestrou. Nemám to dělat, ale dělám to.

Je krásná, má krásné vlasy, je vysoká. Všechno ji sluší. Je vtipná, oblíbená, má kamarády.

Já jsem a byla jsem vždycky terčem vtípků. Ta, do které se všichni strefovali. A i když jsem se snažila to změnit, stejně se to vrátilo zpátky.

"Další depka?"
Ne, jen se mi už nic nechce dělat. Jsem unavená, chce se mi brečet. Je mi hrozně z toho, co všechno špatného jsem za poslední půl rok udělala jen kvůli žárlivosti a toho, že neumím hodit věci za hlavu a jít dál.
 

Vím to.

4. července 2018 v 21:01 | Eva |  Úvahy
Vím to. A je to možná ještě horší.
Věděla jsem to i předtím, ale neměla důkaz. Teď ano.
Zvědavost? Ne, spíše žárlivost mě donutila to udělat.

Přej a bude ti přáno.

Ale proč to sakra musím prožívat všechno znova?!

Mám to pořád před očima. Chci, aby to zmizelo.

Bolest, kterou nesnáším

26. června 2018 v 21:31 | Eva |  Úvahy
Děkuji ti za to, že musím znova prožít to, čeho jsem se zbavila před nedávnem.
Nesnáším ten pocit.
Dala jsem tomu vše a marně.
Cítit tvou vůni. Být vedle tebe a nemoci se tě dotknout. Koukat ti do očí a nesmět tě políbit.
Bolí.
A teď musím znova pracovat na tom, abych se odpoutala bez toho, aniž bych musela něco utnout.

Nesnáším to, jak neumím nic jen tak hodit za hlavu.
 


Všechno, co dělám, je špatně

19. června 2018 v 6:28 | Eva |  Úvahy

Jak myslím
Co dělám
Jaké mám představy
Co říkám

Dostane se mi akorát výsměchu .
Jsem terčem .

Život po

10. června 2018 v 20:10 | Eva |  Úvahy
Mělo to být jinak. Během měsíce jsem se měla dát dokupy, přestat myslet na to, co bylo a zaměřit se na něco jiného. Soustředění se na zkoušky mi pomáhalo. Jenže teď, když už mám konečně volno, mi nezbývá nic jiného, než se opět soustředit na to, čeho jsem se bála.

A tak místo toho, abych si užívala volna, cestovala a bavila se, skáču mezi prací a postelí. A brečím.

Nemám ráda ten pocit. Snažím se ho zahnat, zbavit se ho. Ale nedaří se mi. Ať dělám co chci, rozbrečí mě cokoliv.

Mám pocit, že mi nevychází, co jsem si představovala.
Vím, nesmím tlačit na pilu...
Jen jsem hrozně netrpělivá. Citlivka.

Měla bych odejít. Ale nechci. Mám to tam ráda.
I když mě vlastně pohled na něj vrací do minulosti a vyplavují se staré bolesti.
Smích střídá nenávist.

Bojím se smrti.

Představa je jedna věc. Realizace druhá.

Je čas jít dál

7. května 2018 v 8:07 | Eva |  Úvahy
Včera měl být den, který bysme strávili jen spolu.
Ale zkazil jsi to hned na začátku.

Vidím, jak píšeš zprávu. Pak rychle odběhneš.. Vymyslíš si výmluvu o záchodu, ale mě to dojde.. Jste pořád spolu a jsi do ní zamilovaný..

Den to byl krásný..

Vzbudila jsem se s neskutečnou nervozitou.. Pocitem, který znám a který znamená, že musím něco razantně změnit, abych se ho zbavila .

Mrzí mě, že to tak dopadlo. Mrzí mě, že jsem nebyla ta pravá..

Potřebuji mít věci uzavřené. Ale s tebou to nejde.
Musím to udělat sama .

Jsme parchanti

30. dubna 2018 v 23:05 | Eva |  Úvahy
Před pár chvílemi jsem viděla video. Dost drsné.
Nemůžu ho tady dát, protože jsem nebyla schopna ho dokoukat do konce, na tož jej vidět podruhé a sdílet. Ne.
Na tom videu je pes, kterého někdo, nechci říct člověk, protože to podle svého chování nebyl člověk, vzal za ocas a mrštil s ním o zem. Pak jej ještě několikrát zbil nějakou tyčí. Pes se nemohl bránit, nic.
Vyhrnuly se mi slzy do očí. Brečela jsem. Bolelo mě u srdce a měla jsem pocit, že cítím bolest toho psa.

Napadá mě otázka : Proč??
Proč se takhle musíme k ostatním chovat?! Jakoby nám měli všichni sloužit přitom by to mělo být naopak.
Bolí mě u srdce a mrzí mě, že jsou bytosti které takhle musí trpět. Cítím se hrozně, že sedím doma v teple a jsem spokojená. Hrozně moc ráda bych všem, kteří trpí pomohla. Jen nevím jak.
Chci pomoc psovi zabránit tomu, aby dostal další ránu . Nemůžu nevím jak.

Proč? Proč jsme takové bezcitné svině?!

Zemi jsme dostali darem a místo toho se chováme jako parchanti a ubližujeme, ničíme.

Útěk

30. dubna 2018 v 18:31 | Eva |  Sny
Málokdy se mi stává, že se mi zdá sen, o kterém pak přemýšlím celý den. Přemýšlím nad jeho významem, snažím se znovu usnut a navázat tam, kde přestal.


Utíkám pryč se svou kamarádkou.
Utíkáme a hledáme, kde se schovat. Pronásleduje nás pes.
Snažíme se před ním uletět.
Našly jsme místo na přespání. V seníku starého domu.
Pořád mám strach, že nás najdou.

Jdu do velkého obchodního domu. Kupuji potřebné věci.
U pokladny si na poslední chvíli rozmyslím platbu kartou.
Poznal mě- udal mě.
Snažím se utéct po schodech. Dívám se na plán budovy.
Chytli mě a odvezli zpátky.

Sedím znova v čekárně. Sestry mě přehlíží a chovají se jako by se nic nestalo.
Začnu hystericky řvát a brečet. Nechci tady být a jsem naštvaná, že jsem zase zpátky.
Všichni mě přehlížejí. Nevšímají si mě.
I on mě ignoruje. Sedí naproti na lavičce a něco si zapisuje.
Kurva.

Jednou nás to dožene

3. dubna 2018 v 21:57 | Eva |  Úvahy
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mě to zmocňuje.

Strach. Napětí. Nekontrolovatelná panika. Úzkost.

Mlátím do všeho, co je v dosahu. Chci řvát, volat o pomoc.

"Je to dobrý, je to dobrý "
"Do prdele, do hajzlu! Nikam nejdu!"

Jednou to přijde. Ale ne teď. Je ještě brzy.

"Jsi ještě ta malá květinka, která teprve roste a kvete."

Smutky

29. března 2018 v 23:36 | Eva |  Úvahy
Bylo výročí našeho ročního přátelství.
"Jinak vše nejlepšíí." Vpomněl sis!
A já vzpomínám na to, jak to bylo krásné. A jak jsem si tou dobou myslela, že jsem jediná, o koho máš zájem.
"kdy přijedeš?" "je mi smutno " "nezajdeme a oběd?"

Je mi do pláče. Vím, že by to nikam nevedlo, ale zároveň mě mrzí, že už to není, jako dřív.
Kdybych mohla, udělala bych pár věcí jinak.
"Hoď to za hlavu."
Držím se v tvé blízkosti. Hlásím se o pozornost.
Vím, že to nemám dělat. Jen mi to ubližuje.
Něco se pos**lo.

Kam dál