Rok v háji nebo snad Buď vděčná za to, co tě potkalo?

18. srpna 2018 v 19:23 | Eva |  Úvahy
Březen 2017

Natupuji na novou brigádu.
Čas, kdy jsme se potkali.
Dělal jsi mi návrhy, zval jsi mě k sobě.
Cítila jsem se krásně, když ses o mě zajímal.

Květen

Okolí si nás začíná všímat. Mluví o nás.
Trávíme spolu volný čas.
Líbí se mi to.

Červen

Jsem u tebe.
Viděla jsem zpráv, kde se domlouváš s novou kolegyní.
Je mi špatně. Je mi do pláče.
Proč?
Nejsem jediná.

Červenec

Ztratil jsi o mě zájem.
Ale já se tě zbavit neumím.
Přetrhali jsme vztahy, ale vídáme se dál.

Srpen

Bez jakéhokoliv vysvětlení pokračujeme dál. Jako kamarádi.

Jsou dvě ráno a ona ti volá. Položíš to.

Říjen

Jsi na měsíc pryč.
Ale náš vztah je zase o něco lepší.
Voláš mi každou noc.
Je to krásné.

Listopad

Začínám mít tušení.
 

Rudé šaty

12. srpna 2018 v 21:26 | Eva |  Sny
Dívám se na dívku s hnědými vlasy a v dlouhých rudých šatech. Mám pocit, že ji sleduji z povzdálí nebo někde v odraze. Zároveň mě zaplavuje pocit, jako bych se dívala sama na sebe. Byť mi vzhledem vůbec neodpovídá.

Jsem někde v místnosti a poslouchám, jak se jiní lidé baví mezi sebou. Čím déle s nimi jsem v místnosti, tím více si uvědomuji, že o mě neví. Nevidí mě. Jsem mrtvá? Nebo jen neviditelná?


Poslední dobou mám pocit, že nejsem schopná vydržet ani sama se sebou. Chtěla bych jen ležet a nic nedělat. Nadávat sama na sebe, jak špatně se chovám a jak moc tím seru ostatní.
Mam nutkání měnit ostatní, přitom mi dochází že změnit se musím já. Nebo se přijmout.

Je to správně?

29. července 2018 v 21:45 | Eva |  Úvahy
Dnes jsem využila situace. Během toho, co jsem s ní šla cestou z práce jsem se jí zeptala, jak to mezi nimi je a řekla jí pravdu, proč do toho tak šťourám. Zároveň jsem se omluvila.

Nic mi do toho není. Ale už mě nebaví ty přetvářky a nechci to dál v sobě dusit.

Máma mi řekla, že by to neudělala. Já ano. A je mi lépe, o trochu. Jako by ze mně něco spadlo.

Ptala jsem se andělů, jestli sem udělala správně.

Na druhou stranu kdybych to neměla dělat, nenaskytla by se mi k tomu příležitost.

Mám trochu strach. Z jeho reakce. Ale vím, proč jsem to udělala.
Nechtěla jsem mlčet jen proto, aby se náhodou nenaštval. Chtěla jsem, aby mi bylo zase lépe a mohla se pohnout z místa zase o kus dál.
 


Když se nedaří.

13. července 2018 v 9:49 | Eva |  Úvahy
Srovnávám se se sestrou. Nemám to dělat, ale dělám to.

Je krásná, má krásné vlasy, je vysoká. Všechno ji sluší. Je vtipná, oblíbená, má kamarády.

Já jsem a byla jsem vždycky terčem vtípků. Ta, do které se všichni strefovali. A i když jsem se snažila to změnit, stejně se to vrátilo zpátky.

"Další depka?"
Ne, jen se mi už nic nechce dělat. Jsem unavená, chce se mi brečet. Je mi hrozně z toho, co všechno špatného jsem za poslední půl rok udělala jen kvůli žárlivosti a toho, že neumím hodit věci za hlavu a jít dál.

Vím to.

4. července 2018 v 21:01 | Eva |  Úvahy
Vím to. A je to možná ještě horší.
Věděla jsem to i předtím, ale neměla důkaz. Teď ano.
Zvědavost? Ne, spíše žárlivost mě donutila to udělat.

Přej a bude ti přáno.

Ale proč to sakra musím prožívat všechno znova?!

Mám to pořád před očima. Chci, aby to zmizelo.

Bolest, kterou nesnáším

26. června 2018 v 21:31 | Eva |  Úvahy
Děkuji ti za to, že musím znova prožít to, čeho jsem se zbavila před nedávnem.
Nesnáším ten pocit.
Dala jsem tomu vše a marně.
Cítit tvou vůni. Být vedle tebe a nemoci se tě dotknout. Koukat ti do očí a nesmět tě políbit.
Bolí.
A teď musím znova pracovat na tom, abych se odpoutala bez toho, aniž bych musela něco utnout.

Nesnáším to, jak neumím nic jen tak hodit za hlavu.

Všechno, co dělám, je špatně

19. června 2018 v 6:28 | Eva |  Úvahy

Jak myslím
Co dělám
Jaké mám představy
Co říkám

Dostane se mi akorát výsměchu .
Jsem terčem .

Život po

10. června 2018 v 20:10 | Eva |  Úvahy
Mělo to být jinak. Během měsíce jsem se měla dát dokupy, přestat myslet na to, co bylo a zaměřit se na něco jiného. Soustředění se na zkoušky mi pomáhalo. Jenže teď, když už mám konečně volno, mi nezbývá nic jiného, než se opět soustředit na to, čeho jsem se bála.

A tak místo toho, abych si užívala volna, cestovala a bavila se, skáču mezi prací a postelí. A brečím.

Nemám ráda ten pocit. Snažím se ho zahnat, zbavit se ho. Ale nedaří se mi. Ať dělám co chci, rozbrečí mě cokoliv.

Mám pocit, že mi nevychází, co jsem si představovala.
Vím, nesmím tlačit na pilu...
Jen jsem hrozně netrpělivá. Citlivka.

Měla bych odejít. Ale nechci. Mám to tam ráda.
I když mě vlastně pohled na něj vrací do minulosti a vyplavují se staré bolesti.
Smích střídá nenávist.

Bojím se smrti.

Představa je jedna věc. Realizace druhá.

Je čas jít dál

7. května 2018 v 8:07 | Eva |  Úvahy
Včera měl být den, který bysme strávili jen spolu.
Ale zkazil jsi to hned na začátku.

Vidím, jak píšeš zprávu. Pak rychle odběhneš.. Vymyslíš si výmluvu o záchodu, ale mě to dojde.. Jste pořád spolu a jsi do ní zamilovaný..

Den to byl krásný..

Vzbudila jsem se s neskutečnou nervozitou.. Pocitem, který znám a který znamená, že musím něco razantně změnit, abych se ho zbavila .

Mrzí mě, že to tak dopadlo. Mrzí mě, že jsem nebyla ta pravá..

Potřebuji mít věci uzavřené. Ale s tebou to nejde.
Musím to udělat sama .

Jsme parchanti

30. dubna 2018 v 23:05 | Eva |  Úvahy
Před pár chvílemi jsem viděla video. Dost drsné.
Nemůžu ho tady dát, protože jsem nebyla schopna ho dokoukat do konce, na tož jej vidět podruhé a sdílet. Ne.
Na tom videu je pes, kterého někdo, nechci říct člověk, protože to podle svého chování nebyl člověk, vzal za ocas a mrštil s ním o zem. Pak jej ještě několikrát zbil nějakou tyčí. Pes se nemohl bránit, nic.
Vyhrnuly se mi slzy do očí. Brečela jsem. Bolelo mě u srdce a měla jsem pocit, že cítím bolest toho psa.

Napadá mě otázka : Proč??
Proč se takhle musíme k ostatním chovat?! Jakoby nám měli všichni sloužit přitom by to mělo být naopak.
Bolí mě u srdce a mrzí mě, že jsou bytosti které takhle musí trpět. Cítím se hrozně, že sedím doma v teple a jsem spokojená. Hrozně moc ráda bych všem, kteří trpí pomohla. Jen nevím jak.
Chci pomoc psovi zabránit tomu, aby dostal další ránu . Nemůžu nevím jak.

Proč? Proč jsme takové bezcitné svině?!

Zemi jsme dostali darem a místo toho se chováme jako parchanti a ubližujeme, ničíme.

Kam dál