Hledám poslední zbytky sebevědomí

Včera v 19:27 | Eva |  Úvahy

Mám pocit, že je to jedna z věcí, která mi chybí.
Cítím se hrozně.
Nesnáším, jak mluvím. Nesnáším, jak se chovám, co dělám.
Nesnáším, jak se na mě ostatní dívají.
Nikdy nic neodtáhnu do konce.
Dělám všechno na poslední chvíli.

Vím, že je to špatně. Musím změnit své myšlenky. Ale neumím to.
Ne sama. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže.
Kdo mi řekne, že to tak není a ukáže mi pravdu.
Jenže tohle je věc, se kterou musím pohnout sama.



Vždycky, když se snažím naznačit kamarádovi, co mě trápí. Nedokončím to.
Přeruší mě. Pochopí mě špatně nebo to zlehčí.
Mám pocit, že mě ani nechce poslouchat. Nedívím se.
Neumím se vyjádřovat.
Dělají to tak všichni.

Říkám si, že si za spoustu věcí můžu sama. Uzavřená do sebe, nezapojuji se do kolektivních prací a hovorů.
Nechci, protože se bojím. Nechci, protože se na mě dívají špatně.

Pomáhám ostatním, ale mě nikdo nepomůže. Musím sama.

A tak se snažím najít poslední zbytky sebevědomí.
 

Můj ne/přítel Prokrastinace

Čtvrtek v 16:58 | Eva
Nekonečné téma.
Vždy pronáším stejnou větu ´Příště už opravdu začnu včas.´ Kecy! Dopadne to zase stejně ´Mám dost času.´ řeknu si. A pak zjistím, že toho času není tolik, kolik jsem si myslela a že vážně nestíhám. Jsem ve stresu, zmatkuji, brečím. Snažím se vymyslet, jak nejlépe vrátit čas. A tajně doufám, že se objeví někdo nebo něco, co mě zachrání.
Zatím jsem vždy všechno stihla. A omlouvala to tím, že zkrátka potřebuji, aby mě tlačil čas a já začala končně něco dělat.
V to samé doufám i teď. A zrovna teď mě zachvátil i nepříjemný pocit, že tentokrát to bude jiné. Tentokrát to vypadá hůř.

Na jaře mě čekají státnice. Pracuji na bakalářské práci. Dnes jsem byla na konzultaci s mou vedoucí a dopadlo to špatně. Moje prázdninová prokrastinace se mi vymstila. Teorii jsem měla mít už dávno napsanou a měla jsem pracovat na výzkumu. Ale já raději dělala všechno možné, kromě psaní. Mám jen čtvrtinu. A ještě k tomu část špatně.
Jsem z toho zoufalá, nevím, jak a co psát dál. Nevím, jak celou práci pojmout, abych ji pak mohla obhájit a z klidnou hlavou odpovědět, proč píšu zrovna tohle téma.... No, protože bylo zadané vedoucí a já něměla šanci to změnit.


Jsem v háji a bojím se, že budu muset prodloužit studium.
Sakra.

Nerada bych to vzdala.
Přemýšlím o jiném, vlastním tématu. Ale nevím jaké. Bojím se, že bych skončila opět na mrtvém bodě.
A tak se uklidňuji tím, že to je to téma, které mám psát a že to zvládnu v řádném termínu.

Tak ráda bych to měla všechno za sebou..

Co je láska?

4. října 2017 v 14:35 | Eva |  Úvahy
Všechno.


Láska je ve všem, co vidíš.
V lidech, ve zvířatech, květinách.
V přírodě.

Ve všem, co rád děláš.


 


Self - destruction

20. září 2017 v 19:48 | Eva |  Úvahy
Kolikrát jsem byla odhodlána, že s tím skončím. Naštvaná sama na sebe, že už tohle dál dělat nemůžu a nechci. Jenže pak se stalo něco.. On udělal něco, co mi můj svět opět zalilo růžovou barvou a já zapomněla, co jsem původně chtěla udělat.
A takhle já se nechám ovládat. Takhle si dobrovolně ubližuji.
Sama o sobě tvrdím, jak jsem silná. Dokud mi nedojde, že to vlastně není až tak pravda.
"Ty vyloženě čekáš na facku"
Asi ano. Asi prostě neumím odstřihnout minulost. Stačí mi jeden blbý úsměv a jsem v tom znovu.

Záblesky vzpomínek

4. září 2017 v 19:12 | Eva |  Sny
Dneska to bylo hodně zvláštní. Celý den přemýšlím nad významem snu, ale neumím si to vysvětlit. Jen za jednu věc jsem ráda, stále si přesně pamatuji její hlas.

Celá rodina jsme se někam chystali. Já se sestrou jsme držely pospolu, mamka na nás čekala a snažila se nás popohnat. Tátu jsem neviděla, ale podvědomě jsem věděla, že už je na místě a je naštvaný.
Ani jsem netušila, kam přesně jdeme, jen jsem cítila tátovu zuřivost. Vlastně si nejsem jistá, jestli to bylo opravdu z něj. Ale amosféra byla napjatá.
Došli jsme na místo a my si se sestrou sedly na jeden hrob. Rozhlížela jsme se okolo. Bylo tady hodně lidí, ale tváře jsem neporovnávala. Všichni buď stáli, chodili okolo nebo seděli na hrobech jako my. Zuřivá atmosféra ustála a zavládla mnohem klidnější. Spíše slavnostnější atmosféra. Vypadalo to, jakoby se slavily Dušičky, ale v jiném stylu, než jak je známe. Pak jsem si všimla jedné zvláštní věci.


Stereotypy občas lezou krkem

29. srpna 2017 v 17:32 | Eva |  Úvahy
Dneska mě přepadl takový nepříjemný pocit, jako už dlouho ne. Ležela jsem v posteli a dívala se na film. Relax při volném večeru. Film se už blížil ke konci a já uvažovala, co budu dělat pak. Nejspíš spát. Co taky jiného, už se mi pomalu zavíraly oči a jiné plány nebyly. V ten moment se mi hlavou začaly honit scénáře všech dosavadních večerů, výjimkou jsou ty pracovní, a já se až děsila toho, že i ten dnešní bude přinejmenším stejný. Došlo mi, že prakticky všechny mé večery probíhají stejně. Ulehnu brzo do postele, nasadím si sluchátka a ještě minimálně hodinu poslouchám hudbu.
Když jsem nad tím přemýšlela víc a víc, zmocnil se mě odpor. Odpor snad ke všemu, co dělám.
To, že mi začnou vadit mé zajeté zvyky se stává málokdy, ale když už, přemýšlím, jak to změnit. Jednou mi vadí ranní rutina, tak se přestanu na nějakou dobu líčit. Pak stále stejná cesta do školy/ práce, tak si ji snažím aspoň nějak zpříjemnit nebo jet jinak. Teď se snažím zahnat vztek v době samé a vymyslet něco jiného pro mé večery.

Stává se vám také, že vám věci přijdou až moc stereotypní? Snažíte se s tím něco dělat?

Family fear

27. srpna 2017 v 12:19 | Eva |  Úvahy
Někdy si přeji být zase malá holka. Nezabývat se žádnými problémy. Vzpomínám si, že některé věci nebyly ani v té době ideální. Byla jsem hodně ubrečená, bála jsem se snad všeho, neměla jsem moc kamarádů. V tomhle ohledu je vše jinak. Lepší. Bavím se, daří se mi ve věcech, kterých chci, mám kolem sebe lidi, které mám ráda. Umím se upřímně smát a radovat z maličkostí. Někdy si říkám, že v sobě pořád mám duši dítěte.
Ale i přesto všechno mám v sobě strach. A nejde se ho zbavit. Jde jen utlumit, posunout ho někam dozadu, ale nejde ho úplně vymazat. Po čase se stejně znovu objeví.
Někdo řekne, že je to úplně normální, když člověk miluje své blízké. Tím se uklidňuji taky. Ale ono je to zároveň hrozně svazující. Děsit se tím, co všechno se může stát, a ono se to taky stát může.

Když jsem byla malá, o nic takového jsem se nestarala. Trávila jsem volné dny se svou rodinou. S prarodiči na chatě, kde jsme chodili na hřiby. Se sestrou jsme chytaly žáby v kalůži. Na tohle všechno ráda vzpomínám s úsměvem. Můj úsměv ale v zápětí vystřídají slzy smutku, když si uvědomím, že tohle už nikdy více nezažiju. Ne s těmi lidmi, jako dříve. Protože už tady nejsou. Ráda bych znovu jela na tu chatu. Ale sotva bych tam přijela, přepadla by mě opět nostalgie a smutek z toho, že tam nemůžu být s těmi stejnými lidmi, jako když jsem byla malá. Už nikdy více neuslyším ten smích, ani nezapomenutelný smysl pro humor.

Zbyly mi jen krásné vzpomínky.
A taky strach.
Strach z toho, o koho příjdu příště.

Důvěra se snadno zneužije

18. srpna 2017 v 13:28 | Eva |  Úvahy
Věř mi, mě můžeš říct všechno. Po takové větě je mi většinou jasné, že je to ve skutečnosti úplně naopak.

Příliš mnoho důvěry- ti ublíží.
Vrazí kudlu do zad a usměje se.

Holka, co se tváří jako kamarádka. Chce ti pomoct. Naslouchá tim ale ve skutečnosti přemýšlí, jak využít šance ve svůj prospěch. Oblíbíš si jí. Těšíš se, až si s ní zase budeš moct povídat. Toho se nedočkáš. Místo toho cítíš tupou bolest v zádech, těžko se dýchá a ruce se ti klepou. Tohle nemůže být pravda! Před očima stále vidíš ten obraz.
Vzpomeneš si na její větu Já můžu mít cokoliv a kohokoliv chci. Ale jeho zrovna nechci. A ty taková nejsi. Místo toho jen čekáš a doufáš. A necháváš si dobrovolně ubližovat. Víš, že si tohle nezasloužíš, ale jinak to neumíš.



Když člověku důvěřuješ- ubližuješ sama sobě.

Ty si myslíš, že jsi nahraditelná?!

17. srpna 2017 v 12:49 | Eva |  Úvahy
Přesně takovou otázku ke mně dnes pronesl můj otec během naší diskuze o mé práci. Když jí vyslovil, nebrala jsem to vážně, odešla jsem do pokoje a chystala se k práci, kterou mám rozdělanou už pěkně dlouho. Jeho otázka mi ale utkvěla v paměti a přehrávala se mi v mysli pořád dokola. Vybavila jsem si situaci, kdy jsem přesně tu samou otázku slyšela poprvé.
Bylo to v práci. Povídaly jsme si s kolegyní a řešily, kolik máme směn. Najednou mi začala starostlivě vyčítat, že jsem v té práci příliš často beru náhradní směny a měla bych trochu zvolnit a nechat si nějaký ten čas sama pro sebe.
"No jo, jenže kdo to tady za mě vezme. Je tady spousta nováčků a málo lidí, kteří to místo mě zvládnou bez problémů."" A ty si myslíš, že jsi nahraditelná?" pronesla ke mně. Na chvíli jsem se zarazila a nevěděla, co odpovědět. "Ne, nemyslím." "Tak vidíš, vykašli se na ně. Oni se s tím nějak poperou."



Sen ve snu

16. srpna 2017 v 16:22 | Eva |  Sny
Zdál se mi sen a když jsem se probudila, chtěla jsem si jej rychle zapsat, abych ho nezapoměla. Jenže jsem nemohla najít papír, jen černý fix. Tak jsem si to všechno napsala heslovitě na ruku a pak šla zase spát.

Tentokrát se mi zdálo o nějaké cestě. Cestě tramvají s mou sestrou. Ta cesta bylo trochu komlikovanější. Párkrát jsme musely přestupovat, a to nám dělalo docela problém. Nemohly jsme najít správnou tramvaj. Každou chvíli jedna přijela, ale my měly pocit, že to není ta správná. Nejčatěji to byla tramvaj č.7 nebo 17. Zvláštní bylo, že na nich bylo napsané Tramvaj č.7 náhrada za č.7. Přišlo mi to divné, ale více jsem se tím nezabývala. Rozhodly jsme se na nějakou nasednout, ale pak jsme stejně na další zastávce vystoupily a čekaly na jinou. Stály jsme na rušné ulici a kolem bylo spousta lidí. Pak ve stejný moment přijelo více tramvají a já znervózněla. Nestačila jsem se ani vzpamatovat a sestra se rozběhla a nastoupila hned do té první.
Ztratila jsem ji z dohledu, dostala jsem strach a volala na ní kde je. Dokonce jsem i sprostě nadávala a lidé mě napomínali. Po pár minutách jsem jí konečně našla a mohly jsme pokračovat v cestě. Cesta probíhala, jakoby se nic nestalo.



Kam dál