Calm down

Úterý v 10:28 | Eva |  Úvahy



Přestaň se bránit.
Přestaň si vymýšlet.
Dostaneš, co si zasloužíš.
Ne to, co chceš.
 

Přehnané představy

4. prosince 2018 v 20:52 | Eva |  Úvahy
Jsem typ člověka, který se hodně zabývá sny, přáními a věřím tomu, že naše mysl je mocná a v podstatě se plní vše, na co myslíme.
Hodně dlouho, možná celou dobu, co mám tento blog, tady řeším své vztahy, lásku a vše okolo. Proč ne. Blog je pro mě místo, kde můžu napsat to, co prožívám a co chci aspoň částěčně dostat z hlavy. A zároveň mi vyhovuje to, že si to přečtě i někdo jiný a může mi k tomu říct svůj pohled na věc. Taková malá supervize.

Mé přání, už pár let je partner. Zkrátka si přeji partnera, se který sdílím radosti, starosti, chodíme na výlety a plánujeme společnou budoucnost. Před nějakou dobou jsem četla knihu Jak si správně přát, kde bylo na toto téma vypsáno pár tipů, které jsem začala praktikovat. Vizualizovat si svého vysněného partnera i jeho vlastnosti, napsat si vše na papír, a přát si b přítomném čase (Mám) . Tak jsem se do toho pustila. Na papír si vypsala nejprve vlastnosti, pak vzhled. Papír s popisem pak vložila do obálky a tu pak schovala. V průběhu měsíců jsem si přání psala i na nástěnku a na jeden velký papír k několika dalším přáním. Nechala jsem si vyložit karty, které slibovaly brzký příchod nového objevu. Chvílemi jsem byla natěšená a cítíla, že se něco blíží a pak přišly chvilky, kdy jsem se cítila zoufale a říkala si, jestli vůbec někdy někdo. Jedna z těch zoufalých chvilek probíhá i teď. Moc mi nepomáhá ani fakt, že se mně ptají lidé v okolí, jestli už jsem náhodou někoho potkala.

Během toho, co vysílám andělíčkům přání na nového partnera se v mém životě mihlo pár mužů. Vážně jen pár, tedy dva. Jeden díky kamarádce, která mě s ním seznámila v dobré vůli někoho mi najít. Hezký, charismatický kluk, se kterým jsme se párktát viděli a psali si. Zamlouval se mi a vpadalo to dobře. Bohužel jsem si po nějaké době uvědomila, že se mi nelíbí jeho chování a byl to typ, který by mě spíše stahoval ke dnu.
A pak ten druhý. Původně jsem chtěla, aby chodil s mou kamarádkou, hodili by se k sobě. Po nějaké době mi ale začal psát. A píše do teď. Já jsem v tomhle ale hloupá kráva a srovnávám ho s mými přáními. Ne, ten vůbec nemá dlouhé vlasy, ten nemá pro změnu žádné, ne nemá krásné modré oči... a podle mě si ani povahově nerozumíme.

Mluvila jsem se svou sestrou i kamarádkami o tom, jestli měly vždy nějaký svůj ideál partnera a jestli jejich stávající partneři tomu odpovídají. Řekly mi, že vůbec ne. Jejich partneři se vůbec neshodují s jejich ideály a představami o tom, jaký typ mužů se jim líbí. To je věc, která mě přivádí k šílenství. Mám v hlavě jasnou představu svého partnera, jaký je, jak se chová, jak vypadá. Když se v mém okolí objeví někdo, kdo mě alespoń trochu zaujme napadne mě myšlenka, že jsem ochotna od svých představ upustit a dát šanci tomu, co se naskytne, že je to pro mě třeba ten vhodný a pravý. Záhy na to mě přepadne panika z toho, že to přeci takhle nemůže dopadnout, proč bych nemohla pro jednou dostat přesně to, co si přeji.

Přepadává mě taková panika, ze které se mi chce brečet.
Věřím tomu, že andělíčci ví, co je pro mě dobré. Ale bojím se toho, co bude a jaké to bude.

Záblesk

22. listopadu 2018 v 10:39 | Eva |  Sny
Uklízím stolek vedle televize, kterou vnímám jen tak na půl. Po chvíli mě tam ale něco zaujme. V televizi probíhá rozhovor s babičkou. Ptají se jí na konkrétní situaci, kterou jsem ale nezachytila. Jen úryvek věty "manžel byl v té době doma "
Z druhé strany místnosti slyším pláč. Otočím se a vidím mámu schovanou za gaučem. Nedělá ji dobře slyšet a vidět v televizi svoji maminku, která už tady není.
Mě to taky není příjemné, ale jsem i trochu ráda že ji vidím a můžu si ji znovu trochu vybavit Její krásný hlas, smích, humor.
Vypadá krásně. Tak, jak si ji pamatuji.
 


Spánková paralýza

15. října 2018 v 20:54 | Eva |  Úvahy
Dlouho se mi to nestalo. A ani mi to nechybělo, ale dneska asi po půl roce se mi to zase vrátilo.
Brzo ráno, když jsem ležela na zádech cítila jsem, jakoby celé mé tělo bylo v transu. Chtěla jsem sebou pohnout, ale nešlo to Slyšela jsem hlasy, jak volají mé jméno. Dříve mi pomáhalo rozdýchat ten stav, ale teď ani tohle. Musela jsem prostě jen počkat až to přejde.

Máte také zkušenosti se spánkovou paralýzou?
Co vám pomohlo?
A jaké jsou podle vás příčiny?

Rok v háji nebo snad Buď vděčná za to, co tě potkalo?

18. srpna 2018 v 19:23 | Eva |  Úvahy
Březen 2017

Natupuji na novou brigádu.
Čas, kdy jsme se potkali.
Dělal jsi mi návrhy, zval jsi mě k sobě.
Cítila jsem se krásně, když ses o mě zajímal.

Květen

Okolí si nás začíná všímat. Mluví o nás.
Trávíme spolu volný čas.
Líbí se mi to.

Červen

Jsem u tebe.
Viděla jsem zpráv, kde se domlouváš s novou kolegyní.
Je mi špatně. Je mi do pláče.
Proč?
Nejsem jediná.

Červenec

Ztratil jsi o mě zájem.
Ale já se tě zbavit neumím.
Přetrhali jsme vztahy, ale vídáme se dál.

Srpen

Bez jakéhokoliv vysvětlení pokračujeme dál. Jako kamarádi.

Jsou dvě ráno a ona ti volá. Položíš to.

Říjen

Jsi na měsíc pryč.
Ale náš vztah je zase o něco lepší.
Voláš mi každou noc.
Je to krásné.

Listopad

Začínám mít tušení.

Rudé šaty

12. srpna 2018 v 21:26 | Eva |  Sny
Dívám se na dívku s hnědými vlasy a v dlouhých rudých šatech. Mám pocit, že ji sleduji z povzdálí nebo někde v odraze. Zároveň mě zaplavuje pocit, jako bych se dívala sama na sebe. Byť mi vzhledem vůbec neodpovídá.

Jsem někde v místnosti a poslouchám, jak se jiní lidé baví mezi sebou. Čím déle s nimi jsem v místnosti, tím více si uvědomuji, že o mě neví. Nevidí mě. Jsem mrtvá? Nebo jen neviditelná?


Poslední dobou mám pocit, že nejsem schopná vydržet ani sama se sebou. Chtěla bych jen ležet a nic nedělat. Nadávat sama na sebe, jak špatně se chovám a jak moc tím seru ostatní.
Mam nutkání měnit ostatní, přitom mi dochází že změnit se musím já. Nebo se přijmout.

Je to správně?

29. července 2018 v 21:45 | Eva |  Úvahy
Dnes jsem využila situace. Během toho, co jsem s ní šla cestou z práce jsem se jí zeptala, jak to mezi nimi je a řekla jí pravdu, proč do toho tak šťourám. Zároveň jsem se omluvila.

Nic mi do toho není. Ale už mě nebaví ty přetvářky a nechci to dál v sobě dusit.

Máma mi řekla, že by to neudělala. Já ano. A je mi lépe, o trochu. Jako by ze mně něco spadlo.

Ptala jsem se andělů, jestli sem udělala správně.

Na druhou stranu kdybych to neměla dělat, nenaskytla by se mi k tomu příležitost.

Mám trochu strach. Z jeho reakce. Ale vím, proč jsem to udělala.
Nechtěla jsem mlčet jen proto, aby se náhodou nenaštval. Chtěla jsem, aby mi bylo zase lépe a mohla se pohnout z místa zase o kus dál.

Když se nedaří.

13. července 2018 v 9:49 | Eva |  Úvahy
Srovnávám se se sestrou. Nemám to dělat, ale dělám to.

Je krásná, má krásné vlasy, je vysoká. Všechno ji sluší. Je vtipná, oblíbená, má kamarády.

Já jsem a byla jsem vždycky terčem vtípků. Ta, do které se všichni strefovali. A i když jsem se snažila to změnit, stejně se to vrátilo zpátky.

"Další depka?"
Ne, jen se mi už nic nechce dělat. Jsem unavená, chce se mi brečet. Je mi hrozně z toho, co všechno špatného jsem za poslední půl rok udělala jen kvůli žárlivosti a toho, že neumím hodit věci za hlavu a jít dál.

Vím to.

4. července 2018 v 21:01 | Eva |  Úvahy
Vím to. A je to možná ještě horší.
Věděla jsem to i předtím, ale neměla důkaz. Teď ano.
Zvědavost? Ne, spíše žárlivost mě donutila to udělat.

Přej a bude ti přáno.

Ale proč to sakra musím prožívat všechno znova?!

Mám to pořád před očima. Chci, aby to zmizelo.

Bolest, kterou nesnáším

26. června 2018 v 21:31 | Eva |  Úvahy
Děkuji ti za to, že musím znova prožít to, čeho jsem se zbavila před nedávnem.
Nesnáším ten pocit.
Dala jsem tomu vše a marně.
Cítit tvou vůni. Být vedle tebe a nemoci se tě dotknout. Koukat ti do očí a nesmět tě políbit.
Bolí.
A teď musím znova pracovat na tom, abych se odpoutala bez toho, aniž bych musela něco utnout.

Nesnáším to, jak neumím nic jen tak hodit za hlavu.

Kam dál