Je čas jít dál

7. května 2018 v 8:07 | Eva |  Úvahy
Včera měl být den, který bysme strávili jen spolu.
Ale zkazil jsi to hned na začátku.

Vidím, jak píšeš zprávu. Pak rychle odběhneš.. Vymyslíš si výmluvu o záchodu, ale mě to dojde.. Jste pořád spolu a jsi do ní zamilovaný..

Den to byl krásný..

Vzbudila jsem se s neskutečnou nervozitou.. Pocitem, který znám a který znamená, že musím něco razantně změnit, abych se ho zbavila .

Mrzí mě, že to tak dopadlo. Mrzí mě, že jsem nebyla ta pravá..

Potřebuji mít věci uzavřené. Ale s tebou to nejde.
Musím to udělat sama .
 

Jsme parchanti

30. dubna 2018 v 23:05 | Eva |  Úvahy
Před pár chvílemi jsem viděla video. Dost drsné.
Nemůžu ho tady dát, protože jsem nebyla schopna ho dokoukat do konce, na tož jej vidět podruhé a sdílet. Ne.
Na tom videu je pes, kterého někdo, nechci říct člověk, protože to podle svého chování nebyl člověk, vzal za ocas a mrštil s ním o zem. Pak jej ještě několikrát zbil nějakou tyčí. Pes se nemohl bránit, nic.
Vyhrnuly se mi slzy do očí. Brečela jsem. Bolelo mě u srdce a měla jsem pocit, že cítím bolest toho psa.

Napadá mě otázka : Proč??
Proč se takhle musíme k ostatním chovat?! Jakoby nám měli všichni sloužit přitom by to mělo být naopak.
Bolí mě u srdce a mrzí mě, že jsou bytosti které takhle musí trpět. Cítím se hrozně, že sedím doma v teple a jsem spokojená. Hrozně moc ráda bych všem, kteří trpí pomohla. Jen nevím jak.
Chci pomoc psovi zabránit tomu, aby dostal další ránu . Nemůžu nevím jak.

Proč? Proč jsme takové bezcitné svině?!

Zemi jsme dostali darem a místo toho se chováme jako parchanti a ubližujeme, ničíme.

Útěk

30. dubna 2018 v 18:31 | Eva |  Sny
Málokdy se mi stává, že se mi zdá sen, o kterém pak přemýšlím celý den. Přemýšlím nad jeho významem, snažím se znovu usnut a navázat tam, kde přestal.


Utíkám pryč se svou kamarádkou.
Utíkáme a hledáme, kde se schovat. Pronásleduje nás pes.
Snažíme se před ním uletět.
Našly jsme místo na přespání. V seníku starého domu.
Pořád mám strach, že nás najdou.

Jdu do velkého obchodního domu. Kupuji potřebné věci.
U pokladny si na poslední chvíli rozmyslím platbu kartou.
Poznal mě- udal mě.
Snažím se utéct po schodech. Dívám se na plán budovy.
Chytli mě a odvezli zpátky.

Sedím znova v čekárně. Sestry mě přehlíží a chovají se jako by se nic nestalo.
Začnu hystericky řvát a brečet. Nechci tady být a jsem naštvaná, že jsem zase zpátky.
Všichni mě přehlížejí. Nevšímají si mě.
I on mě ignoruje. Sedí naproti na lavičce a něco si zapisuje.
Kurva.
 


Jednou nás to dožene

3. dubna 2018 v 21:57 | Eva |  Úvahy
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se mě to zmocňuje.

Strach. Napětí. Nekontrolovatelná panika. Úzkost.

Mlátím do všeho, co je v dosahu. Chci řvát, volat o pomoc.

"Je to dobrý, je to dobrý "
"Do prdele, do hajzlu! Nikam nejdu!"

Jednou to přijde. Ale ne teď. Je ještě brzy.

"Jsi ještě ta malá květinka, která teprve roste a kvete."

Smutky

29. března 2018 v 23:36 | Eva |  Úvahy
Bylo výročí našeho ročního přátelství.
"Jinak vše nejlepšíí." Vpomněl sis!
A já vzpomínám na to, jak to bylo krásné. A jak jsem si tou dobou myslela, že jsem jediná, o koho máš zájem.
"kdy přijedeš?" "je mi smutno " "nezajdeme a oběd?"

Je mi do pláče. Vím, že by to nikam nevedlo, ale zároveň mě mrzí, že už to není, jako dřív.
Kdybych mohla, udělala bych pár věcí jinak.
"Hoď to za hlavu."
Držím se v tvé blízkosti. Hlásím se o pozornost.
Vím, že to nemám dělat. Jen mi to ubližuje.
Něco se pos**lo.

Co dělám špatně?

18. března 2018 v 19:49 | Eva |  Úvahy
Proč nemůžu dát najevo, že mě něco trápí bez toho, aniž bych měla špatný pocit z toho, že jsem zkazila krásný vztah?!



Přeháním to

20. února 2018 v 19:37 | Eva |  Úvahy
Svět sociálních sítí. Dává nám svobodu, odvahu možnost vyjádří se.
Jejich kouzlo spočívá v tom, že můžete svobodně dát najevo, co si myslíme, jak se cítíme. Co nám právě udělalo radost nebo co nás zrovna se*e.

Vaše výlevy si může přečíst, kdo chce. Kdo ne, přestane vás sledovat.

Přece si na svůj profil můžu dávat, co chci. A taky to tak dělám. Když mám něco na srdci, prostě to zveřejním.

Dnes mi přisla zpráva od někoho, s kým tak často v kontaktu nejsem
'Netrápí tě něco?'
Ne. Vlastně jo. Ja nevím.

Přemýšlím nad tím a říkám si, že už to opravdu asi přeháním.
Dávám příspěvky se svými myšlenkami a doufám, že to uvidí konkrétní osoba.
Nevidí. Ale nejspíš moc dobře ví.
Určitě ví, protože využívám každé možnosti, abych mu dala najevo, jaký je vůl. A nedochází mi, teda předtím mi nedocházelo, že tím nejspíš ničím naše kamarádství.
A pak brečím, jak mi jeho společnost chybí.

Sakra vždyť je to můj život. Ostatní nemusí vědět nic o tom, co dělám.

Cítím, že se trochu dusímdu. Potřebuji vypadnout.

Trocha lásky

12. února 2018 v 14:46 | Eva |  Sny
Šla jsem do cizí zahrady něco vrátit. Vešla jsem brankou a pomalu šla dál. Kousek dál v zahradě jsem viděla rodinku sedět u stolu a snídat. Vypadali spokojeně, povídali si a smáli se. Nevšimli si mě. Opatrně jsem tu věc položila na zem a odešla. Starší syn si ale všiml něčeho podezřelého a šel směrem ke mně. Začala jsem utíkat. Bylo to v chatové oblasti, běžela jsem v úzkých uličkách. Ten kluk mě začal hledat a já dostala strach. Ve snech nejde utíkat rychle. Bála jsem se, že mě chytí a co by se stalo.

...

Projíždím si facebook. Přidala jsem novou fotku. Nový komentář. Od nej! Jen samá srdíčka. Potěší mě to. Už jen proto, že moc často nekomentuje.

Během dne jsem na tento sen často myslela. Na jednu stranu mě z toho bylo smutno, že to byl jenom sen. Potešil by mě nějaký projev- zvlášť od něj. Na druhou stranu jsem pochopila, že význam bude v tom, že mě má pořád rád. I přesto, že to vypadá jinak a vztah mězi námi je, podle mě, dost nahnutý.

...

Jsme na nějakém výletě. Nevím jakém, je tam spousta lidí, které znám ze školy a pak pár dalších, které neznám. Zastavili jsme na chvíli na místě, které vypadalo jako malé koloseum. Byly tam schody dokola na které jsme si všichni sedli. Seděla jsem sama, poblíž svých kamarádů a sledovala je. Cítila jsem se sama, ale moc mi to nevadilo. Najednou jsem slyšela učitelku, která byla na druhé straně, tak zřetelně, jako by stála hned vedle mě. Měla o mě starost a přemýšlela s ostatními dvěma učiteli, jak mě zapojit mezi ostatní.

Nebylo mi dobře, někdo mě podpíral a někam vedl. Omdlela jsem. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Podívali se na mě, ale nesnažili se mi pomoct.

Tohle se mi ve snu nestalo poprvé. Pokaždé ale, když ve snu omdlím, ostatní se ke mně chovají, jako bych to jen hrála. Neumím si to nějak vysvětlit.

Proč píšu

12. února 2018 v 14:10 | Eva |  Sny
Nejsou to zrovna články, které by zaujaly. Jsou to ale články, které mám potřebu psát protože si je prostě nechci nechávat pro sebe. Za tímto účelem jsem začala psát.

Někdo jde večer spát, ráno se vzbudí a své sny si nepamatuje. Já se snad každé ráno budím s tím, že si je pamatuju a mnohdy jsou pro mě hodně zajímavé. Doma už nikoho moc nebavilo mé vyprávění tak často poslouchat, tak jsem serozhodla psát je na blog a kdo si je bude chtít přečíst, přečte si je. Kdo je bude chtít nějak okomentovat, okomentuje.

Snažím se vyložit si i jejich význam, protože si myslím, že se z nich můžu i něco dozvědět. Někdy hledám ve snáři a někdy mi smysl a význam vyplyne tak nějak sám, ze situace, kterou aktuálně prožívám.
Párkrát zamnou přišel i kamarád a vyprávěl mi svůj sen a ptal se mě, co by to mohlo znamenat. To mě potěšilo.
Nechci vypadat, jako nějaká vědma, dáma s šátkem na hlavě, dlouhou sukní a velkýma naušnicema v uších a říkat každému, co ho díky jeho snům v blízké budoucnosti čeká. Ne. Když se mě kamarád zeptá, odpovím mu podle toho, co si myslím. Ale rozhodně ze sebe nedělám nějakého experta na sny.

V článcích popisuji své sny, protože mi přijdou zajímavé. Někdy mohou vypadat zmateně. Píšu je tak, jak šly za sebou a jak si je pamatuji. Můžou to být i tři sny za noc, proto přeskakuji v dějství, která spolu nijak seouvisí.

Střed Země

1. února 2018 v 23:51 | Eva |  Sny

Zdálo se mi, že se slaňuju dolů do středu naší Země. Bylo to zvláštní. Ještě teď z toho mám zvláštní pocit.

V jednu chvíli jedu autem v podzemní garáží, ta vypadá docela postapokalypticky, a ve druhou vidím na laně a klesám pomalu dolů.
Spíš než lano to byl provázek, černý s okem na jeho konci. Měla jsem strach. Bála jsem se, že kdyz vyklouznu z lana, budu padat věčně. Že cesta nemá konce.
Kolem mě byla jen tma. Viděla jsem jen prudký svah pokrytý stromy a mezi nimi prosvítal měsíc.
V jednu chvíli jsem vyvlékla nohu z lana a něco jsem zkoušela, pak jsem ji ze strachu zamotala zase zpátky.
Dorazila jsem na konec. Stojím na zemi. Všude kolem mě je tma a chlad. Nevím, co tady dělám. Mám strach, ale nevím z čeho. Asi z neznámá.

Kam dál