Vnitřní síla

7. ledna 2018 v 23:26 | Eva |  Úvahy
Když slzy stékají po tváři.
Je to celkem příjemný pocit.
A osvobozující.



Neušla jsem takový kus cesty, abych se nechala srazit na kolena.
 

Lights and Love

4. ledna 2018 v 17:17 | Eva |  Úvahy
Koncem minulého roku jsem se s kamarádem bavila o tom, proč se vůbec dávají předsevzetí. Byla jsem toho názoru, že když lidé chtěji začít cvičit, přestat kouřit, cokoliv změnit, začnou s tím hned a ne až od nového roku. Odpověděl mi na to, že Nový rok je nejlepší mezník pro to, aby člověk změnil co chce. A já mu dávám za pravdu. Protože mám pocit, že teď procházím tím samým.

V předešlém článku jsem psala o mém pocitu, že žiju v kruhu a pořád se mi opakují ty stejné situace.
Je 4.ledna a já mám pocit jako bych nabrala novou sílu. Prožívám pocit štěstí, i když malého a nenápadného. Pociťuji naději a pomalu ale jistě se plnící přání. A mám obrovskou radost!
Čerpám ze zkušeností, které mi pomohly, když jsem prožívala něco podobného. Mimochodem také na přelomu roku. Začala jsem si opět zapisovat sny. Není to každý den, protože jsem si je po takové době přestala dokonale pamatovat, ale začla jsem. A tak se znovu těším na rána, kdy si budu moct zapsat svůj sen a vyložit si jeho význam.


Vyložila jsem si i andělské karty, protože mi to dodává pozitivní energii.

Uklidnila mě jedna obyčejná věta Nic není tak hrozné, jak se na první pohled zdá.

Situaci, kterou jsem chtěla změnit se zatím daří držet pod kontrolou. I když z ní mám momentálně asi ten největší strach, jak bude pokračovat dál.

Ještě to není úplně dokonalé. Pořád v sobě mám blok, který mi brání být šťastná naplno. pořád je tam ten strach z toho co bude a co možná nastane. Ale přesto jsem za to, co se děje, ráda. A děkuji andělíčkům za to, jak mi pomáhají!

Konec špatný, začátek snad lepší.

1. ledna 2018 v 0:29 | Eva |  Úvahy
Mám pocit, že žiju v kruhu a každý rok prožívám to samé. Možná vím, čím to je, ale nechci si to připustit.

Už minimálně druhý rok neprožívám Vánoce a Silvestr tak, jako dříve. U Vánoc mě mrzí , že ten den tak rychle uběhne. Už ani ten salát mi nechutná.

Silvestr je o něco horší. Vždycky tajně doufám, že se na poslední chvíli objeví příležitost ho nějak příjemně strávit. A letos to vypadalo opravdu slibně.
A tak ležím celý večer v posteli. Z pokoje vylezu tak akorát si připít s našima a kouknout na ohňostroj z okna.

Zadržuji slzy. Celý den.

Chce se mi brečet. Tak nějak ze všeho. Z toho, co bylo, co bude a čemu se nejspíš nevyhnu. Bojím se a zároveň se těším na něco nového.
Čeká mě rok plný výzev.

A vůbec. Přemýšlím, jestli má cenu nějakého Silvestra slavit. Proč?
 


Emotional drowning

17. prosince 2017 v 21:12 | Eva |  Úvahy
Jednou za čas mě přepadne špatná nálada. Taková, kdy se ve mně mísí zvláštní pocity a já je neumím blíže specifikovat. Prostě stav, kdy se mi chce řvát, brečer, utéct, všechno vzdát. Ale zároveň hluboko uvnitř sebe cítím odhodlání, že musím bojovat a vyhrát. Naději, že brzy bude zase všechno lepší.

V posledních dvou dnech cítím hlubokou potřebu lásky. Ale takové té partnerské. Moci svou druhou polovičku beze strachu obejmout a políbit a cítít ten obrovský příval energie. Jenže čekám na špatném místě.
Je mi po něm smutno, ale když už jsem u něj, je to jakoby mezi námi byla obrovská zeď přes kterou já přelézt nemůžu a on nechce. A tak si spolu jen povídáme, škádlíme se a já zadržuji slzy, protože vím, že od něj nedostanu to, co chci... co zrovna potřebuji. A nadávám sama sobě, co jsem to zase udělala a proč si tak jen ubližuji.




Je toho na mě teď moc.
Ale nejvíce si za to můžu sama. Ať žije prokrastinace a neochota něco změnit. Něčeho se vzdát, aby mohlo přijít něco lepšího.
Teorii ovládám celkem slušně, praxe je horší.

Člověk dokáže mnoho, má -li v sebe důvěru

7. prosince 2017 v 20:13 | Eva |  Sny
Stojím nahoře na skále a pozoruji okolní dění. Všude je spousta lidí, jako by se konala nějaká slavnost. Slyším spousty hlasů povídajících, mluvících, ale více jim nevěnuji pozornost. Spíše mě zaujme postava nacházející se dole pod stromem mimochodem jediný strom, který tam byl. Postava klečí, má na sobě černé oblečení a brýle a v ruce drží velkou zbraň. Vypadá to jako samopal, ale daleko větší. Míří s ním na druhou osobu, která je jen pár metrů od něj. Pociťuji mírný strach. Ale ne z toho, že by ho zastřelil, spíše z jeho přítomnosti.

Scházím dolů ze skály. A uvědomuji si, že nejsem sama. Spolu semnou jde ještě můj otec, který jde kousek předemnou po pravé straně a nalevo je druhá osoba. Nepoznávám, kdo to je, ani jestli je to muž nebo žena. Vím jen, že je oblečena v bílém. Mám strach, že mi podklouznou nohy, jdu hrozně pomalu a opatrně, bílá postava mě hlídá a říká mi, co mám dělat.
Dělám pomalé, opatrné krůčky... dopředu... dolů...

Procházím mezi regály a s někým mluvím. Zastavím se u jedné police, kde se nachází velká zavařovací sklenice a v ní malé zrzavé myši. Je jich plná sklenice.. Otočím se a dál si povídám s osobou. Dochází mi, že je to máma. Jen už nevím o čem se bavíme. Ale o myších tam taky něco padlo. Pokračujeme dál a já se rozhlížím po regálech, kde je více takových sklenic a akvárií. A ve všech se nachází myši, křečci, morčata.

Sobeckost

29. října 2017 v 10:44 | Eva |  Úvahy
Sobeckost je, když se zajímáte jen o sebe a své zájmy a přehlížíte člověka vedle vás, který v tichosti trpí.

Nemám ráda oslavy a velké sešlosti lidí. Vždycky jsem se z nich snažila nějak vyvléct. A většinou úspěšně.
Příležitost popřát oslavenkyni jsem si nechala na jindy, kdy jsme byly jen my dvě.
Ona si příležitost nenašla. Ani na jindy. Ani už mě raději nezkouší někam pozvat.

Píše mi kamarádka, jestli dnes někam nezajdeme. Nic a nikam se mi zrovna nechce.
'Promiň, ale...' Vlastně proč ne. Mám pocit, že dnes bych měla jít.
A tak jsme strávili krásný večer, malou dámskou jízdu, a rozuměli jsme si, jako ještě nikdy dříve.
A já byla ráda, že jsem šla. Ona to potřebovala. Potřebovala se svěřit se svými problémy a taky někam vypadnout.

A já pro svou sobeckost a pro to, že se mi zrovna nikam nechce, přehlížím druhé, jejich prožitky a volání o pomoc.
A já se pak strašně divím, že si zvyknou na život beze mě, když jim stejně odpovím 'Promiň, ale dnes nemůžu' a sedím doma.

Slíbila jsem kamarádovi, že ho vezmu na stanovačku s mými kamarády. Měl zrovna problémy ve vztahu. V den odjezdu jsem se ale neozvala. On mluví anglicky a já se za něj bála, že by si s ním kvůli tomu nikdo nechtěl povídat. Omluvila jsem se později. Po dobu trvání jeho problémů jsme se viděli docela často a povídali si. I přes mou lámánou angličtinu.

Vztah se mu zlepšil a on se už tak často neozývá. Jsem šťastná, že mu to vyšlo. Zároveň mě mrzí, jak jsem se zachovala.
Jednou procházeli spolu kolem mé práce a ani se nazastavil mě pozdravit jako dříve.

Uvědomuji si, že po celou dobu psaní se snažím mé chování omluvit. Proč to dělám?! Tohle se nedá omluvit. Chovám se hrozně. Jsem sobecká.

Hledám poslední zbytky sebevědomí

21. října 2017 v 19:27 | Eva |  Úvahy

Mám pocit, že je to jedna z věcí, která mi chybí.
Cítím se hrozně.
Nesnáším, jak mluvím. Nesnáším, jak se chovám, co dělám.
Nesnáším, jak se na mě ostatní dívají.
Nikdy nic neodtáhnu do konce.
Dělám všechno na poslední chvíli.

Vím, že je to špatně. Musím změnit své myšlenky. Ale neumím to.
Ne sama. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže.
Kdo mi řekne, že to tak není a ukáže mi pravdu.
Jenže tohle je věc, se kterou musím pohnout sama.



Vždycky, když se snažím naznačit kamarádce, co mě trápí. Nedokončím to.
Přeruší mě. Pochopí mě špatně nebo to zlehčí.
Mám pocit, že mě ani nechce poslouchat. Nedívím se.
Neumím se vyjádřovat.
Dělají to tak všichni.

Říkám si, že si za spoustu věcí můžu sama. Uzavřená do sebe, nezapojuji se do kolektivních prací a hovorů.
Nechci, protože se bojím. Nechci, protože se na mě dívají špatně.

Pomáhám ostatním, ale mě nikdo nepomůže. Musím sama.

A tak se snažím najít poslední zbytky sebevědomí.

Můj ne/přítel Prokrastinace

19. října 2017 v 16:58 | Eva
Nekonečné téma.
Vždy pronáším stejnou větu ´Příště už opravdu začnu včas.´ Kecy! Dopadne to zase stejně ´Mám dost času.´ řeknu si. A pak zjistím, že toho času není tolik, kolik jsem si myslela a že vážně nestíhám. Jsem ve stresu, zmatkuji, brečím. Snažím se vymyslet, jak nejlépe vrátit čas. A tajně doufám, že se objeví někdo nebo něco, co mě zachrání.
Zatím jsem vždy všechno stihla. A omlouvala to tím, že zkrátka potřebuji, aby mě tlačil čas a já začala končně něco dělat.
V to samé doufám i teď. A zrovna teď mě zachvátil i nepříjemný pocit, že tentokrát to bude jiné. Tentokrát to vypadá hůř.

Na jaře mě čekají státnice. Pracuji na bakalářské práci. Dnes jsem byla na konzultaci s mou vedoucí a dopadlo to špatně. Moje prázdninová prokrastinace se mi vymstila. Teorii jsem měla mít už dávno napsanou a měla jsem pracovat na výzkumu. Ale já raději dělala všechno možné, kromě psaní. Mám jen čtvrtinu. A ještě k tomu část špatně.
Jsem z toho zoufalá, nevím, jak a co psát dál. Nevím, jak celou práci pojmout, abych ji pak mohla obhájit a z klidnou hlavou odpovědět, proč píšu zrovna tohle téma.... No, protože bylo zadané vedoucí a já něměla šanci to změnit.


Jsem v háji a bojím se, že budu muset prodloužit studium.
Sakra.

Nerada bych to vzdala.
Přemýšlím o jiném, vlastním tématu. Ale nevím jaké. Bojím se, že bych skončila opět na mrtvém bodě.
A tak se uklidňuji tím, že to je to téma, které mám psát a že to zvládnu v řádném termínu.

Tak ráda bych to měla všechno za sebou..

Co je láska?

4. října 2017 v 14:35 | Eva |  Úvahy
Všechno.


Láska je ve všem, co vidíš.
V lidech, ve zvířatech, květinách.
V přírodě.

Ve všem, co rád děláš.



Záblesky vzpomínek

4. září 2017 v 19:12 | Eva |  Sny
Dneska to bylo hodně zvláštní. Celý den přemýšlím nad významem snu, ale neumím si to vysvětlit. Jen za jednu věc jsem ráda, stále si přesně pamatuji její hlas.

Celá rodina jsme se někam chystali. Já se sestrou jsme držely pospolu, mamka na nás čekala a snažila se nás popohnat. Tátu jsem neviděla, ale podvědomě jsem věděla, že už je na místě a je naštvaný.
Ani jsem netušila, kam přesně jdeme, jen jsem cítila tátovu zuřivost. Vlastně si nejsem jistá, jestli to bylo opravdu z něj. Ale amosféra byla napjatá.
Došli jsme na místo a my si se sestrou sedly na jeden hrob. Rozhlížela jsme se okolo. Bylo tady hodně lidí, ale tváře jsem neporovnávala. Všichni buď stáli, chodili okolo nebo seděli na hrobech jako my. Zuřivá atmosféra ustála a zavládla mnohem klidnější. Spíše slavnostnější atmosféra. Vypadalo to, jakoby se slavily Dušičky, ale v jiném stylu, než jak je známe. Pak jsem si všimla jedné zvláštní věci.


Kam dál